Téměř všechny plasty používají syntetické pryskyřice. Pryskyřice je nejdůležitější složkou plastů, působí jako lepidlo spojující ostatní složky dohromady. Ačkoli různé přísady mohou změnit vlastnosti plastů, pryskyřice je základním faktorem určujícím typ, výkon a použití plastu.
Mezi běžně používané pryskyřice v plastových dekorativních materiálech patří: polyethylen (PE), polyvinylchlorid (PVC), polystyren (PS), fenolová pryskyřice (PF), močovino{0}}formaldehydová pryskyřice (UF), epoxidová pryskyřice (EP), polyesterová pryskyřice (PR), polyuretanová pryskyřice (PU), polymethylmethakrylát (PUMA) a silikonová pryskyřice (SI).
Na základě jejich změn při zahřívání lze syntetické pryskyřice rozdělit na termoplastické pryskyřice a termosetové pryskyřice.
Termoplastické pryskyřice mají vlastnost měknutí po zahřátí a vytvrzení po ochlazení a nepodléhají chemickým reakcím. Tato vlastnost je zachována bez ohledu na opakované cykly ohřevu a chlazení. Všechny termoplastické pryskyřice mají lineární molekulární strukturu. Zahrnují plně polymerizované pryskyřice a částečně kondenzované pryskyřice. Termoplastické pryskyřice zahrnují: polyethylen, polyvinylchlorid, polystyren, polyamid, polyoxymethylen, polykarbonát, polyfenylenether, polysulfon a pryž. Výhodou termoplastických pryskyřic je snadné zpracování a lisování a vysoké mechanické vlastnosti. Nevýhodou je špatná tepelná odolnost a tuhost.
Termosetové pryskyřice při zahřívání podléhají chemickým změnám, postupně tvrdnou a tuhnou. Při dalším zahřívání nezměknou ani se nerozpustí. Termosetové pryskyřice mají trojrozměrnou molekulární strukturu a zahrnují většinu kondenzačních pryskyřic. Výhodou termosetových pryskyřic je vysoká tepelná odolnost a odolnost proti deformaci pod tlakem. Jejich nevýhodou jsou špatné mechanické vlastnosti. Termosetové pryskyřice zahrnují fenolové, epoxidové, amino, nenasycené polyesterové a silikonové etherové pryskyřice.